O štěstí
Konzultace k horoskopu, výklad karet anebo automatickou kresbu realizuji po dohodě předem též komunikací přes SKYPE

O štěstí

Jak být v našem životě šťastní:
Část veřejné přednášky Ctihodného Kevina, mnicha z buddhistického kláštera Institutu Lamy Tzong Khapy (ILTK) v Itálii. Kevin je mj. jedním z autorů programu pro studium buddhismu Basic On-Line v rámci FPMT.

Institut Lamy Tzong Khapy (ILTK) je součástí Nadace pro zachování mahajánové tradice (Foundation of Preservation of Mahayana Tradition, FPMT), řádu Gelugpa, jehož hlavou je Jeho Svatost Dalai Lama.

Dobrý den,

toto jsou hranice mé češtiny, omlouvám se

Dnes bych chtěl trochu mluvit o štěstí, protože to je pro každého skutečný motivátor. Protože většinu času v našem životě si přejeme být šťastní.

Štěstí nemusí být takové to usmívání, velká radost, nemusí to být takový ten úžasný pocit. Může to být klid v mysli, bezpečí, může to být něco jako spokojenost, mír. Prostě říkám na začátku, když mluvím o štěstí, nechci, aby si lidé mysleli, že tím mám na mysli nějaký úžasný pocit, který "nikdy nemůžeme zažít".

Štěstí přichází ve všech aspektech našeho života, ať už děláme cokoliv. Samozřejmě v životě přicházíme do kontaktu s mnoha různými lidmi. S lidmi doma, v práci, s těmi, které potkáme na ulici. Hodně času v našem životě se potýkáme se vztahy s lidmi. Vztahy mohou být velmi povrchní, třeba vůči lidem, které potkáme pouze jednou, až po vztahy s naší rodinou a našimi přáteli, ke kterým máme nejblíže.

Myslím, jak máme v životě víc a více věcí, víc a více vlastníme, máme víc a více aktivit, může se většinou zdát, že je těžší být šťastný. Protože společnost nás učí, abychom hledali štěstí vně nás, v našem okolí. "Školí nás", že když budeme mít to poslední auto nebo nejlepší televizi, tak budeme šťastní.

I když můžeme mít relativně hodně vnějšího bohatství nebo majetku, ve skutečnosti veškeré naše štěstí pochází z našeho nitra. Je tedy důležité, když něčemu věnujeme pozornost, jak se při tom cítíme, jak myslíme. Protože to je to, co určuje naše štěstí, jestli jsme šťastní nebo ne. Jde o to, jak se vztahujeme k věcem. Pořád můžeme mít všechny ty věci, které si přejeme, a nezávisle na tom být šťastní.

Někdy to je těžké, protože ve společnosti je hodně tlaku, abychom měli všechno. Oblečení, různé věci... Dostáváme neustále hodně vzkazů, rad, jak bychom měli žít náš život, kde bychom měli být. A samozřejmě protože jsme vždycky napojeni na naše smysly, máme rádi věci, které dobře chutnají, voní, jsou příjemné. Takže pak se nám v životě může stát, že získat věci nebo dělat věci je to, co považujeme za důležité. Říkají nám, že takhle bychom se měli na sebe dívat, nebo takhle bychom měli sebe vnímat. Takže myslím, potom je těžší zastavit se a podívat se do sebe, všichni máme tyhle vnější překážky. Přitom zda nám věci přinášejí štěstí, skutečně záleží na naší mysli.

Můžeme říct, že máme šest smyslů, ten šestý je naše mentální vědomí. Naše mysl interpretuje všechno, co vnímáme, cítíme, vidíme atd. A potom si myslíme, to je dobré, to je špatné. S celou naší zodpovědností nebo překážkami, které máme v našem životě, může pak být těžké mít klidnou mysl. A tak se můžeme kvůli tomu trápit, být nešťastní.

Je tu ale také možnost se učit, abychom v životě záviseli na vnějších věcech mnohem méně. Namísto snahy cítit se dobře, uvědmovat si jak se k věcem vztahujeme a jak na sebe s druhými vzájemně působíme.

Společnost nás učí, abychom byli více nezávislí a samostatní. A to je dobré, protože nás to učí více podporovat sama sebe a přijmout zodpovědnost. Ale může to být těžké, když nás to pak ovlivňuje, jak se vztahujeme jeden k druhému, jaké máme vztahy k sobě navzájem. Pak můžeme mít v našem životě nebo našich vztazích obtíže, protože ztrácíme vzájemné propojení. Máme sklony se víc soustředit na naše štěstí a méně na štěstí ostatních.

Přitom ve skutečnosti je často opak pravdou, čím více myslíme na ostatní, tím jsme šťastnější. Vzájemné spojení s ostatními lidmi se ukazuje jako lepší metoda, jak se stát šťastnými. Můžeme mít všichni zkušenost, že když máme nějaký problém a sdílíme ho s ostatními, podělíme se o něj, je pak snadnější se s ním vypořádat. Dokonce i když nám někdo neposkytne radu, jenom naslouchá, tak nám to může pomoci.

Například, před několika lety, moje maminka měla rakovinu. Bylo to v U.K., odkud pocházím, jsou tam takové sítě pro lidi, kteří mají takové nemoci. Možná tady máte to samé, nevím, nejsem si jistý. Tyto sítě dávají dohromady lidi, kteří mají podobný problém. Díky tomu, že mohou sdílet podobné problémy a hovořit o tom, je to pak pro ně mnohem snadnější snášet ten problém, zvládat ty věci, i třeba jen z psychologického hlediska, i když třeba tu nemoc to nevyléčí. Přitom, tyto sítě s lidmi, kteří jsou do nich zapojení, mají mnohem lepší výsledky. Nemocní žijí déle nebo se někdy úplně vyléčí.

A tak myslím je to takový příklad spojení s ostatními a uvědomění si, jak nám taková vzájemná závislost ve skutečnosti pomáhá. Samozřejmě dnes život může být hodně oddělený, v tomto smyslu. Máme mobil, smsky, internet, dokonce můžeme přes internet nakupovat, nemusíme nikam chodit. Děláme méně věcí osobně, při osobním kontaktu, než jsme dělali...

Nevím, možná že je to takhle jen ve městech a na venkově je to jinak...

Může se stát, že se sobě vzájemně oddalujeme, odstřihujeme se jeden od druhého.

Kdybychom šli tou druhou cestou, rozvíjeli naše komunikační dovednosti a vazby s druhými, může nám to pomoci mít lepší vztahy a lépe se vyrovnávat s problémy.

Totiž, všichni z nás máme nebo můžeme mít nereálná očekávání. Nebo přeháníme věci, protože si je necháváme pouze pro sebe. A to pak způsobuje zbytečné pocity neštěstí, trápení. Zbytečně si bráníme ve štěstí.

Jednou mi někdo řekl, že každý je laskavý. Bez někoho dalšího nemůžeme ve skutečnosti dělat to, co chceme dělat. Každý je placený za svou práci nebo dělá něco pro sebe, ale kdyby oni nedělali co dělají, my bychom taky nemohli dělat, co chceme. Někteří lidé, farmáři pěstují potraviny, jiní lidé šijí šaty atd. Je to celé taková velká síť, každý máme různou práci, různé úlohy, různé místo. Věci, které denně používáme, jsou vytvořené někým jiným. A v tomto smyslu jsme všichni propojení, i když třeba na té elementární úrovni.

I když se může zdát, že je to taková zjevná věc, kterou chci říct, mluvím i o osobní zkušenosti, myslím, někdy se stává, že s lidmi jednáme jako bychom byli nějak od nich odstřiženi. Když voláme do nějaké společnosti a chceme s někým mluvit, protože jsme zaneprázdnění, vyřídíme to s tím člověkem velmi rychle. V tom zaneprázdnění se může přihodit, že se s lidmi ochudíme o zdvořilost, slušnost. A samozřejmě se nám to může stávat v naší rodině, a stejně tak i s jinými lidmi.

Myslím, že se to děje, když máme tendenci se vzájemně využívat, abychom dostali, co chceme. Když jsme s lidmi propojení jen na základě nějakého obchodu nebo podobných věcí. Ale myslím v té základní přirozenosti, ve své podstatě, jsou lidé laskaví.

Ze zpráv se nám může zdát, že žijeme v negativním, špatném, zlém světě. Myslím, kvůli senzaci, zprávy často informují o věcech, které nejsou normální. Ne moc často informují o laskavých činech, protože to noviny neprodá. Být laskavý je základní lidská přirozenost, je to normální věc. A média nám dávají zkreslenou, falešnou představu o světě, v kterém žijeme.

Myslím, že je opravdu důležité se dívat na vztahy, které v našem životě máme, všechny druhy vztahů - rodinu, přátele, pracovní vztahy etc. A můžeme se podívat, jestli naše myšlenky jsou konstruktivní či realistické nebo ne. Protože pokud nejsou konstruktivní nebo realistické, můžeme se pak snažit změnit je na konstruktivní a realistické.

Když jednáme s ostatními, myslíme si, že jsou stejní jako my. Protože oni také chtějí být šťastní a nemít problémy. A v zásadě, vztahy vytvářejí společnost a my žijeme ve společnosti. Není možné mít společnost bez vztahů. Můžeme říct, že nemůžeme mít opravdovou, pořádnou společnost bez zájmu o druhé lidi.

Je snadné najít země, kde nemají lidská práva nebo velmi dobrá lidská práva. Můžeme tam vidět očividné utrpení, které tam lidé mají. Ale ať už jsou naše minulost, naše kořeny jakékoliv, všichni jsme stejní v tom, že chceme být šťastní. Kdybychom si pamatovali jednoduché věci jako tuto, může to hodně změnit naši mysl, náš život. I když, znáte to, můžeme tomu rozumět intelektuálně, ale často na to pak nemyslíme, když vyjdeme do života, když žijeme ten každodenní život. Automaticky přepínáme do módu "JÁ". Což je normální. Ale jsou tam miliardy ostatních a přitom je to jen jeden "JÁ".

Takže vždycky dáváme sebe na první místo, protože to je naše přirozená reakce. A protože vidíme především ostatní lidi, máme sklony je škatulkovat nebo posuzovat. Rozdělujeme je podle toho, jak se jeví naší mysli. Když se setkáme s někým, koho neznáme, s někým cizím, hodnotíme ho na té povrchní úrovni. Na ulici, v obchodě, nebo kdekoliv, díváme se na lidi a neustále je hodnotíme. A když naše mysl to dělá hodně a ty naše komentáře jsou hodně negativní, pak je naše mysl nešťastná. Je to takový signál pro nás, že naše mysl je z nějakého důvodu nešťastná. Pokud chceme, můžeme se snažit zastavit tu nevědomou myšlenku, přijmout to jako signál. Protože ty ostatní lidé kolem nás, všichni jsou stejní jako my. A tak můžeme zaměnit naši negativní mysl pozitivními myšlenkami.

Například v Londýně když někdo nastupuje do vlaku, je to velmi silné, každý se tam opravdu stará jen sám o sebe. Když někdo nastoupí do vlaku, tak se schová za ty svoje noviny. Vím, že do určité míry je to přirozené. Nemusíme se pouštět do řeči s každým, koho potkáme na ulici. Ale je to o něčem víc než jen tom všeobecném respektu k lidem, slušnosti, zdvořilosti. Je to opravdu důležité. Pomáhá nám to propojovat se s lidmi, mít lepší vztahy. Můžeme tak získat více sebedůvěry a pozitivnější mysl.

Pro nás jsou často ostatní lidé "tam kolem", a my jsme zde. Přirozeně pak vnímáme sebe sama jako důležitější. Jsme napojení více na to, jak se cítíme my sami. Víme, jestli je nám zima nebo jestli jsme hladoví nebo unavení, nebo cokoliv jiného. A tak definujeme sebe prostřednictvím toho, jak se cítíme. A když je náš pocit dobrý nebo špatný, chceme si ho udržet nebo ho vymazat, odstranit. Takže jsme mnohem blíž ve spojení sami se sebou (než s ostatními). Snažím se rozumět, že každý další to má taky tak. Může to být jedna z věcí, jak přivést lidi blíže k sobě. Protože obecně si udržujeme docela velký odstup. Takže když trochu změníme pohled na svět, může nám to pomoci ve vztazích.

Například, každý je jako my, nikdo se nechce zaseknout v dopravní zácpě. Můžeme tam sedět a naštvat se stejně jako kdokoliv jiný. Každý tam pak sedí, naštvaný na toho druhého. To ale moc nepomůže. Všichni jsme stejní, jsme si rovní a závislí na ostatních. A to pomáhá ve snaze prolomit trochu tu představu o přátelích, nepřátelích a cizích lidech.

Lidi rozdělujeme podle toho, jak nám pomáhají. Přátelé nám pomáhají dostat, co chceme. A lidi, které nemáme rádi, mají tendenci zastavit nás v tom, co chceme. A s cizími lidmi nevíme, nemáme s nimi žádné interakce. A myslím, protože automaticky dáváme lidem takovéhle nálepky a těm nálepkám věříme, vytváříme si ve vztazích problémy. Protože to není správný způsob, skutečná cesta, jak se dívat na lidi.

Můžeme mít zkušenost, pokud nám někdo nedá, co bychom rádi, co bychom chtěli, třeba manažer v bance nám nedá půjčku, naštveme se na něj. Je to pak mnohem těžší jít tam příště a o něco požádat.

Vím, že to zní docela jasně, ale v každodenním životě máme sklony na tyhle skutečnosti moc nemyslet. Když se ale snažíme aspoň trochu změnit způsob, jak přemýšlíme o věcech, může nám to v našem životě nesmírně pomoci.

Když se podíváme na vztahy, to, jaké máme vztahy s ostatními lidmi, s těmi, co jsou nám blízko jako partner, rodina, přátelé, jedna z cest, jak rozvinout šťastnější nebo lepší vztahy, je pozorovat naši mysl a uvědomit si, když máme jakákoliv nereálná očekávání. Protože často můžeme upadnout do takovéhoto způsobu automatického chování s našimi blízkými, s lidmi, kteří jsou nám blízko. Možná od nich očekáváme, že pro nás udělají cokoliv, přesně, jak to chceme, kdy to chceme. Možná od nich očekáváme, aby nám četli v mysli. Možná vy takoví nejste, ale já ano J. A je to těžké, protože to, co chceme, se mění. Můžeme mít očekávání od našeho partnera, rodičů, dětí, kohokoliv. Dobrá věc, kterou můžeme udělat, je si ověřit, jestli jsme vůbec s nimi o tom mluvili. Protože často můžeme mít nevyslovená očekávání.

Když se ostatní nechovají tak jak očekáváme, jsme rozladění, smutní. Můžeme si říkat, "dělám všechnu práci a ty neděláš nic". Nebo "měl bys dělat tohle" a "neměl bys dělat toto". Nakonec si nejvíc stěžujeme na lidi, o kterých můžeme vědět nejvíc. A nechceme to zastavit, přitom k štěstí nám to nepomáhá, problém to neřeší. A ani to nás nezastaví v tom, abychom to dělali.

Myslíme si, že když si budeme stěžovat dost nahlas nebo dost dlouho, ten člověk se změní. Zatímco ten člověk by spíš raděj byl někde pryč, raděj by se od nás vzdálil, dostatečně daleko, protože se mu to zas tak moc nelíbí. Takže nakonec jsme možná v situaci, kdy sdílíme svůj život s lidmi, kteří nejsou zas až tak milí, s kterými se k sobě nechováme zas až tak mile. Možná žijeme v té ironii, že jsme slušnější a máme víc respektu k cizím lidem než k naší rodině a přátelům. A hodně z toho pochází právě z nereálných očekávání nebo z toho, že o nich nemluvíme, když na ně myslíme, když o nich přemýšlíme.

Abychom měli lepší vztahy, potřebujeme si upřímě dávat pozor na to, jestli od druhých lidí neočekáváme příliš mnoho. Nebo jestli ostatní neočekávají příliš od nás. Jestli si nepotřebujeme promluvit o tom, co nás obtěžuje, před tím než to naroste do velkých rozměrů, než se z toho stane velký problém. A tohle může fungovat v rodině, s přáteli, v práci, v jakýchkoliv vztazích.

Často právě proto, že máme očekávání, jsme zklamaní. Když si můžeme naše zklamání uvědomit, když ho poznáme, je to signál, abychom se podívali na naše očekávání. Co jsem vlastně chtěl a co jsem nedostal. I když pracujeme sami, na nějakém projektu, může to být to samé. Můžeme se sami sebe ptát, jestli je to reálné.

Myslím, že obvykle, v blízkých vztazích očekáváme od lidí mnohem více, a oni očekávají hodně od nás. Dokonce možná bychom očekávali, že nás budou podporovat v čemkoliv. Ale samozřejmě lidé nás nemohou podporovat v čemkoliv. To není reálné. Kdybychom šli a vyloupili banku, nebo udělali něco špatného, není žádného důvodu očekávat, že naše rodina nebo přátelé nás budou podporovat. To je samozřejmě extrémní příklad, ale podtrhuje fakt, že nemůžeme očekávat podporu bez ohledu na to, jak se chováme. A také, přátelé nám mohou někdy říct něco, co nechceme slyšet. Může to být pravda o něčem, co si nechceme přiznat. Myslím, že je dobré se podívat dovnitř, jestli je na tom skutečně něco pravdy, raději než reagovat, bránit se. Přitom neříkám, že by hned šlo, přepnout se, sednout si a přemýšlet o tom. Samozřejmě tyhle věci trvají nějakou dobu, než se nad tím zamyslíme.. Ale v zásadě, pokud jsme upřímní v našich očekáváních, jak těch týkajících se nás, tak i ostatních, je náš život mnohem šťastnější a klidnější.

Společnost nám v tom moc nepomáhá, protože je taková doba pnutí, tlaku mít neustále výsledky, nejlepší výsledky. Myslím, že je lepší se dívat víc do sebe, jestli je to možné, a převzít víc zodpovědnosti za naše rozhodnutí...

Překlad:Jitka Prokop,Jana Špálová, Dompipa


Pokud máte zájem o KRANIO SAKRÁLNÍ TERAPII - klikněte ZDE