Psychosomatika

Konzultace k horoskopu, výklad karet anebo automatickou kresbu realizuji po dohodě předem též komunikací po telefonu nebo přes SKYPEE

Psychosomatika

Nemoc není něčím, co nás jednoduše postihne jako blesk z čistého nebe nebo jako hloupá smůla; nemoc znamená narušení harmonie organismu v důsledku disharmonie v psychické oblasti. Nemoc je přirozenou reakcí organismu nebo jeho některých částí na podněty vyvolávající nemoc. Na nemoc lze pohlížet jako na pokus přírody obnovit harmonii tam, kde byla z nejrůznějších důvodů porušena. Nemoc není tedy nic zlého, není to nepřítel, jejž je třeba zničit; je to proces, jehož cílem je obnova zdraví. Příroda říká: "Milý člověče, tady ti poskytuju podobenství toho, co jsi dělal špatně; není obtížné toto podobenství rozluštit, protože symptomy (následky), jimiž se nemoc projevuje, odpovídají příčinám, jejichž důvod je v tobě."

Tato signální funkce nemoci znamená, že nemoc má svůj smysl a svůj účel.

Proto není možné - jak se to bohužel v lékařské praxi mnohdy děje; předepisovat jeden a tentýž lék dvaceti různým lidem, kteří představují dvacet různých charakterů, dvacet různých osudů a dvacet různých příčin nemocí.

Jestliže se diagnosa a therapie omezí pouze na tělesnou stránku člověka, znamená to, že se soustřeďují jen na odstraňování symptomů nemoci, a výsledky takové léčby mohou být proto jen dočasné. Duše a tělo jsou dvě rozdílné jevové formy reality (Spinoza), takže soustředíme-li se při léčbě pouze na tělo, ignorujeme druhou část reality. Kdo chce nemocnému člověku trvale pomoci, musí ho vidět jako jednotu těla a duše, čili musí při léčbě postupovat celistvě, tj. psychosomaticky.

Přitom je však třeba zdůraznit, že - jak píše Gion Condrau v Lékařské psychologii - psychosomatickým přístupem není, jestliže lékař přihlíží také k tomu, aby se pacient cítil i po psychické stránce dobře. Stejně tak je předčasné hovořit o psychosomatické léčbě, jestliže lékař bere na zřetel také fakt, že člověk má nejen tělesnou schránku, a jestliže se zajímá o takové okolnosti, jako jsou pacientovi životní, rodinné a sociální poměry, jeho zaměstnání, partnerské vztahy, nebo jestliže pacientovi doporučuje, aby se šetřil nebo si vzal dovolenou apod.

O skutečné psychosomatické léčbě lze hovořit teprve tehdy, jestliže se k nemocem přistupuje také se znalostí z oboru hlubinné psychologie a endogenních neuroz.

Při psychosomatické diagnose a therapii představuje každý pacient zcela zvláštní případ, vykazující zcela jedinečné psychické a sociální rysy (každý člověk má jiný horoskop). Protože však analýza symptomů a všech specifických rysů každé jednotlivé nemoci vyžaduje rozsáhlé vědomosti z oboru hlubinné psychologie a kromě toho je náročná na čas, nesetkává se dnes u průměrných lékařů s příliš velkým pochopením. Je tomu tak také proto, že lékaři by museli své dosavadní léčebné metody od základu změnit.

Tytéž obavy ze zproblematizování vlastního myšlení a chování a obavy z případné změny způsobu života však mají také pacienti; proto jim jsou často milejší lékaři, kteří jen předepisují léky a nekladou jim "zbytečné" otázky. Tak se pacienti nevědomky vyhnou obávanému uvědomění svých psychických problémů. Jejichž nemoci vznikly totiž právě jako důsledek odporu vůči uvědomění a jako náhražka uvědomění psychických problémů. Jestliže však má něco fungovat jako pouhá náhražka, pak to znamená, že původní psychický problém byl již vytěsněn, protože jej nebylo možné integrovat do vědomí.

Michael Balint píše v knize Lékař, pacient a nemoc:
Funkční nemoc znamená, že pacient trpí psychologickými potížemi, které se pokusil vyřešit prostřednictvím své nemoci. Díky nemoci si nyní může stěžovat, což před tím dělat nemohl. Úkolem lékaře je vysvětlit tyto potíže, na něž si předtím pacient nemohl stěžovat a kvůli kterým vyvinul právě tuto nemoc.

V tomto smyslu jsou i tabletky, kapky a injekce náhražkou procesu uvědomění, týkajícího se potíží, jimiž pacient trpí, a tedy způsobem, jak se vyhnout změně stanoviska, chování nebo jednání. Protože nemoc symbolizuje právě to, čemu se pacient vzpírá a co vytěsňuje, musí se pacient nutně bránit uvědomění svých potíží, jinak by totiž jeho nevědomí nepotřebovalo inscenovat danou nemoc. Pak je ovšem pohodlnější sáhnout po nějakém léku do domácí lékárničky, protože to nijak neohrožuje jeho nynější stav vědomí. Nejde samozřejmě o to, upadnout rázem do opačného extrému a neposkytnout pacientům se srdečními chorobami digitalis a nemocným cukrovkou inzulín, aby si tak mohli uvědomit své skutečné problémy. Ale i v takových těžkých případech je možné se současně s medikamentní léčbou pokoušet o uvědomování psychické stránky nemoci, což by časem mohlo vést k omezování množství přijímaných léků. stejně tak by nemělo smysl, kdybychom pacientovi onemocnělému příjicí místo nezbytné chemoterapie nejprve objasňovali psychické příčiny jeho choroby. Profylakticky by však bylo možné poněkud podvázat psychickou dispozici pacienta k pohlavním chorobám tím, že by se například zmírnila nebo úplně odbourala sebetrestající tendence jeho Nadjá. Takové nouzové případy, kdy použití alopatie jako "nouzové" medicíny je nutné a oprávněné, však nikterak nemohou být důvodem k tomu, aby se nyní všechno - jak se vyjádřil Mommsen - převedlo do stavu "nouze", a to jenom proto, aby bylo možné předepisovat léky na odstraňování příznaků nemoci.

Cílem skutečně humanisticky zaměřené medicíny by neměl být okamžitý úspěch, nýbrž dosažení trvalého zdraví.

Když jsem zdůrazňoval nutnost uvědomění niterných psychických konfliktů, rád bych k tomu ještě připodotkl, že pokud se někomu podaří uvědomit si svá psychická traumata a chyby, vyhne se tomu, aby ho jejich negativní důsledky překvapovaly nenadále a jakoby "ze zálohy". Pak teprve pochopí, proč se mu něco takového může stávat. Pochopí, že je to on, kdo za to nese odpovědnost a uvědomí si, že je na něm, aby to změnil. Tuto šanci před tím neměl: důsledky jeho činů, jeho chování a myšlení ho dostihovali zcela nečekaně. Takové překvapivé události pokládají mnozí lidé za zásahy osudu, jen aby se nemuseli zamýšlet nad svým vlastním chováním.

Stále se přesvědčuji o tom, jak málo je těch, kdo k takovému pochopení dospěli a dokázali své nové poznatky také uplatnit v životě. Je možné se léta ba desetiletí věnovat analyzám, aniž by to vedlo k nějakému výsledku, protože to není spojeno s odpovídající změnou životního postoje a chování.

Rád bych také zdůraznil, že nemoc nesmíme nikdy posuzovat abstraktně. Musíme ji dát do souvislosti s životním příběhem pacienta, s prostředím, v němž žije a s konfliktní situací, která spolupůsobila při vzniku jeho nemoci. tak se například zcela přehlíží souvislost žaludečního vředu se ztroskotaným manželstvím a volí se raději operace než náprava manželství nebo rozvod.

Trvalé vytěsňování určitých problémů může za jistých okolností vést k nutnosti operačního lékařského zákroku. Vytěsněné psychické obsahy se zakoušejí v takovém případě jako osudová událost (operace), neboť první signál v podobě nemoci byl ignorován. Každý chirurgický zákrok je tady náhražkou psychické operace (somato-emocionální uvolnění, AF...), kterou bylo třeba provést.

V tomto smyslu jsou nemoci a operační zákroky jen podobenstvím psychických procesů. Řeč tělesných orgánů je tak symbolickým výrazem psychických příčin a nezvládnutých konfliktů.

Protože psychosomatika, jak je zřejmé, úzce souvisí se symbolickým jazykem. Lze nauku o symbolech - astrologii - pokládat za cenný diagnostický nástroj v rukou lékařů, psychologů a léčitelů, ale i všech těch, kdo se zajímají o vzájemné vztahy mezi tělem, duší a duchem.

V zásadě jsou dvě možnosti, jak dosáhnout uzdravení. První spočívá v pasivním uvědomění: "osud" nás staví vždy znovu před týž problém, a to tak dlouho, dokud si jej nedokážeme uvědomit.

Druhá možnost spočívá v aktivním uvědomění. Toho lze dosáhnout například pomocí psychoterapie, jejímž cílem je dosáhnout u pacienta změny v chování a postojích, které jsou zdrojem jeho psychických potíží a nemocí, a nově zformovat jeho osobnost. Protože takovou změnu ve způsobu života("přepnutí na jiný životní program") není možné provést ze dne na den, musí se v průběhu léčby stále ještě používat také chemoterapie.

V souvislosti s tímto druhem léčby jsem pozoroval, že používání homeopatických léků nebo fytotherapeutika (též můžeme použít autopatii-léčbu slinou), které odpovídají příslušným symbolům na rostlinné nebo metalické úrovni, mohou vést až k úplnému vyléčení pacienta.

Tak lze například použít homeopaticky upravený přípravek ze zlata k posílení srdeční činnosti a krevního oběhu. Jestliže postavení Slunce v horoskopu je narušeno disharmonickými aspekty.

Nestačí však jen užívat tabletky a kapky a nedělat přitom nic pro zvládnutí svých psychických problémů. Žádné léky nemohou nemoc natrvalo vyléčit. V humánní medicíně se proto musí při léčení těla účastnit i duch a duše.

Jestliže se tělo léčí stále jen pomocí materiálních substancí, léků, přístrojů atd., je to sysifovská práce, protože nemocná duše a nedobrá životní filosofie zůstávají příčinou stále stejných potíží, například vysokého krevního tlaku, bolesti hlavy, zánětlivých onemocnění atd. Proto je třeba zapojit do léčebného procesu i duchovní a poznávací schopnosti lidské bytosti. Jedině tak se mohou projevit léčebné, regenerační schopnosti lidské přirozenosti, především její psychiky. Jestliže se změní duchovní a psychické dispozice, změní se i příslušné tělesné funkce lidského organismu.

Tělo se uzdraví, protože nemoci se odebere půda, z níž vyrůstá.

Jednostranné materialistické stanovisko však zaujímají ti, kteří se domnívají, že příčinou vzniku nemoci jsou denaturovaná civilizační strava, nošení syntetických tkanin, slektrostaticky nabitý dům, amalganové zubní plomby, chemické čisticí prostředky nebo nebiologická zubní pasta. Jeden z takových faktorů je vždy absolutní a stane se pak předmětem fanatického vymýtání. Názor na tuto problematiku se zároveň často pokládá za měřítko duševní vyspělosti a podle tohoto měřítka se hodnotí ostatní lidé. Pocit převahy pak vzniká vůči těm, kteří vyznávají jiná než právě tato kriteria.

Nekteré nemoci se však nepodaří odstranit ani poté, co dojde k positivním změnám ve výživě, oblékání, bydlení atd. to nijak nepřekvapuje, uvážíme-li, že jde pouze o změny v materiálním ohledu, zatímco duch a duše zůstávají závislé na starém způsobu života.

V takových případech je trvalé zdraví jen toužebným přáním, stejně jako tehdy, berou-li se duševní komponenty v úvahu pouze abstraktně, aniž by se to odrazilo v každodenním životě.

I když se nezřídka stává, že některé nemoci lze zmírnit nebo vyléčit již díky nepatrným změnám v životních postojích nebo v životním prostředí, konečným cílem léčebného procesu zůstává celistvý přístup...
(Hermann Mayer)


Pokud máte zájem o KRANIO SAKRÁLNÍ TERAPII - klikněte ZDE